Rudolf Havlík, český scenárista, režisér, spisovateľ, výtvarník a grafik. Človek, ktorý bol mnoho rokov súčasťou módneho priemyslu. Sám o ňom hovorí ako o odvetví, ktoré veľmi sofistikovaným spôsobom vykorisťuje takmer polovicu sveta a tej druhej polovici sveta sa snaží nahovoriť, že je to tak v poriadku.

Práve jeho vlastné skúsenosti ho inšpirovali začať o týchto faktoch rozprávať a písať. Briskný humor a príhody prezentované tak, že sa smejete dlho, nahlas a bez rozpakov. Avšak vzápätí vás desí a mrazí z toho, čo všetko sa vo svete výroby módy a spotrebného tovaru deje. A je to ťažká téma, bez zjavného východiska. O fast fashion, konzume, našom správaní i živote v juhovýchodnej Ázii sme sa s Rudolfom Havlíkom rozprávali. A priznávam, že jeho odpovede vo mne stále rezonujú...

Pre čitateľov, ktorí nevedia, povedzte prosím váš príbeh, ako ste sa k oblasti módy dostali?

Protože mě výroba oblečení bavila a zajímala, pustil jsem se do ní a přirozenou cestou k výrobě za rozumné ceny byla Asie. Jednoho dne jsem tam odletěl s minimálními zkušenostmi a srazil se s gigantickou realitou. Po mnoha letech už jsem nebyl začátečník, ale člověk, který se tam uměl pohybovat a dokázal dotáhnout výrobu do zdárného konce i přes veškeré komplikace. Proto si mě začaly najímat veliké firmy, které všichni znáte z nákupních bulvárů po celém světě, a mohl jsem nahlédnout do míst, na která se normální smrtelník nedostane. Pracoval a žil jsem v Hongkongu, Indii, Bangladéši, Pákistánu, Vietnamu a řídil výroby všech druhů oblečení, textilu, plastů, hraček a všeho, co je v našem západním světě zdánlivě nezbytné.

Môžeme konkretizovať, aká bola vaša úloha pri cestách k výrobcom nemenovaných módnych značiek?

Velké módní značky si najímají lidi na to, aby řídili a kontrolovali výrobu jejich kolekcí. Aby ale mohly kdykoliv cokoliv popřít a dát od toho ruce pryč, dělají to přes zprostředkovatelské firmy, které mě pak osloví a najmou mě na danou práci, čímž se vlajková loď zbaví zodpovědnosti, což je v tomto průmyslu extrémně důležité. Já poté dostanu instrukce, jak věci vyrobit a za jakou cenu musí být a snažím se toho docílit, což je v drtivé většině nereálné, protože požadavky firem jsou naprosto nerealistické a neslučitelné s realitou. Ve zkratce: vyrobte mi luxusní oblečení z kvalitních materiálů pro kosmonauty za dva dolary i s cestou. Základem této taktiky je také to, že je nezbytné na výrobcích najít jakoukoliv, i kdyby minoritní vadu a na základě toho vyjednat další, ve většině případů značnou slevu, která daný produkt ještě zlevní. Je to v zásadě pravidlo a bitva mezi výrobci a zadavateli. Kdo vyhraje, je na mě. Problém je, že já jsem s těmi lidmi v továrnách žil, pracoval a pomáhal jim, když jsem viděl, že se jim třeba nedaří a snažil jsem se je dotlačit k tomu, aby svou práci odvedli dobře a nemuseli poskytovat žádné slevy. O takový způsob práce ale nikdo z velkých firem nestojí. Nezajímalo je to, ani kdyby byly výrobky ze zlata. Takže má práce byla ve finále taková, že jsem se snažil, aby můj zaměstnavatel zaplatil alespoň tolik, aby to dávalo smysl těm, kteří pro ně pracovali. Zažil jsem pár ostrých debat s různě vysoce postavenými lidmi textilních firem a jejich chování a argumentace by vás vyděsila. Mě naštěstí ne. Jsem na blbce celkem zvyklý.

Prezentujete sa ako pokojný človek s nadhľadom. Napriek tomu viem, že ste nesmierne citlivý človek. Preto ma zaujímajú prvotné pocity pri prvej ceste do textilných výrobní v končinách ako Bangladéš, Čína či India? Sú to zrejme okamihy a miesta, ktoré sa ani nedajú predstaviť, pokiaľ ich človek nezažije.

Neumím říct, jakým způsobem se prezentuji, protože nad tím nepřemýšlím. Jen dělám to, co mě baví, takže to nemohu posoudit. Mé první pocity při cestě do továren byly plné nedorozumění, protože prvotní zážitek je samozřejmě srážka s realitou a kulturními rozdíly, a dokud jsem se nenaučil chápat kontext celé věci, posuzoval jsem ho velice hloupě, stejně jako mnoho lidí, kteří si myslí, že za dva dny dokáží vyřešit problémy světa. Například Čína. Ano, lidé se tam někde moc nemyjí, stejně jako za komunismu u nás, jen jsme na to zapomněli, lidé tam jsou velmi hloupí a dělají jen to, co musí, stejně jako kdysi za komunismu u nás a někde i dodnes. Ano, v továrnách je to ošklivé, ale když se zajedete podívat do dnes již snad zkrachovalého Jitexu, vypadá to tam v zásadě velmi podobně, jen „nekadí“ všichni společně do žlabu, ale také jich tam není miliarda najednou. Ano, lidé mají divné zvyky, pojídají divné pokrmy, ale také žijí jako my, mají podobné potřeby, jen ještě nejsou tam, kde jsme teď my. Tam komunismus se vším všude stále ještě trvá. U nás trval čtyřicet let a podívejte se, kam nás to dostalo. Tam trvá přes sedmdesát a ještě neskončil. A ten jejich režim je jiný, než náš komunismus, to byla procházka růžovou zahradou, pronásledovaní prominou, ale tam komunisté vyvraždili a vyhladověli více lidí, než celá druhá světová válka. Lidský život tam nemá žádnou cenu. Málokterý národ si vytrpěl tolik co Čína. Od svých lidí, ale také od nás. Stačí si jen přečíst trochu historie a neblábolit nesmysly, které říkají v televizi. Ti lidé tam také věří, že se mohou mít lépe, ale nemohou o tom moc mluvit, protože pak se mohou klidně vypařit. Miliardář, který založil Alibabu, by mohl vyprávět.

Odpad, špina, nehygienické a nedôstojné podmienky na život a prácu, minimálne mzdy robotníkov, detská práca - problémy, ktoré pri tejto téme vyvstávajú je nespočetné množstvo. Dá sa vôbec povedať, čo je najpálčivejšie?

Nedá, to je jasné, protože každá taková věc je pouhý názor. Všechno toto dohromady je problém. Obří nádor, který dusí miliony lidských životů. Nelze je od sebe oddělit. Na nějakém kusu oblečení, který máte doma, stoprocentně pracovali děti a lidé, kteří už patrně nežijí, protože umřeli hlady a lidé, kteří pracují v otrokářském systému. Myslíte si, že otroctví skončilo? Ten názor je velice naivní. Je to naopak, jen to přes ty krásné výlohy a modelky není vidět. A on to popravdě nikdo ani vidět nechce, protože jedinec s tím může jen pramálo udělat. Ano, nakoupit si v sekáči, ale ve finále téměř každý z nás není schopen takovou politiku dodržet a pak přichází na řadu to pokrytectví. Já sám jsem továrny s dětmi zavíral. Pak jsem je zase otvíral, protože jsem zjistil, že ten problém je mnohem složitější než můj debilní názor a pracoval jsem v těch továrnách s nimi dnem i nocí, pomáhal jejich rodinám a doufal jsem, že přežijí ještě aspoň o něco déle. Sám jsem osobně některé ty děti pochoval. Takže ptáte se, jaký je problém? Kapitalismus, obžerství, lakota, hloupost, nevzdělanost a lhostejnost. Jenže to se nedá vyřešit, dokud budete chtít mít v supermarketu všechno za korunu. A to je třeba, protože lidé také nemají na rozhazování. Řešení upřímně neexistuje, ať už vám bude říkat kdokoliv cokoliv.

Povedzme si reálne niečo o nálepkách a charakteristike tovaru BIO, Fair Trade, ECO. Po prečítaní Vašich kníh už úplne neviem, či môžem dôverovať takémuto označeniu oblečenia alebo aj iných produktov na štítkoch?

Existuje celá řada důkazů a dokumentů o tom, jak se tyto věci využívají k pouhému vydělávání peněz. Věřím, že existují menší firmy, které se doopravdy snaží dělat věci správně, ale ve finále si nikdo bavlněné triko za pět tisíc nekoupí, pokud není idiot nebo marnotratný blázen. Takže někde se ušetřit stále musí. A ať už vyrábíte sebelépe a udržitelně, všechny složky výroby nelze moc uhlídat a už vůbec ne kontrolovat. Barvení. To je třeba věc, která ničí tuto planetu víc než celé CO₂, ale komu bych to tak vysvětlil, budou si myslet, že jsem jen nějaký dezinformátor. A to je jen jedna složka výroby, aby vznikla blbá bunda, je jich potřeba padesát a každá má svá úskalí, chemii, technologii a nic z toho není moc přírodě prospěšné. S tou nálepkou si často kupujete jen dobrý pocit, že jste něco udělali pro svět. Přitom ani nevíte moc co, protože jste vlastně neudělali nic. Je to jen pocit. Velké firmy vyrobí pár tenisek z brček a stojí ranec, ale používají to jen k tomu, aby prodali tisíckrát víc těch obyčejných tepláků, které s brčkem nemají společného nic a navíc i ta nová technologie něco stojí a nějak zatěžuje planetu a také u ní stojí nějaký moula, který nejspíš nebere více než kdokoliv z nás. Spíše naopak. Je to klam. Je dobře, že se o to nějak snažíme, ale s nápravou světa či pracovních podmínek pro lidi v textilním průmyslu to nemá nic společného. Lidem je to jedno, mají razítko, že se snaží a jdou si objednat nákup domů zabalený v miliardě igelitu. A já to chápu. Obě strany.

Existuje vôbec nejaké východisko z tejto situácie? Snažíme sa o menej konzumný štýl života, nákup a spotrebu len nevyhnutných vecí, zníženie množstva odpadu, verím, že každý krok je fajn, avšak v celkovom kontexte je toto cesta?

Nikdo se nesnaží o méně konzumní styl. Je to nesmysl. Vyrábí se stále víc a stále levněji a odpadu přibývá, a když přišel covid, vše šlo stranou a přišla igelitová pohroma a všem to bylo jedno. Lidé se starají jen o sebe, když na to přijde. Jsou to jen kecy, ale doopravdy se nemění skoro nic. Lidé nakupují, konzumují, utrácejí, protože to je jejich přirozenost ve světě blahobytu, zatímco jinde zuří války. Jsme zkrátka takoví. Chápu obě strany a nenamlouvám si nic o tom, že jsme lidé a budeme na sebe hodní. Nikdy nebudeme. Nenávidíme Čínu, ale všichni máme telefony vyrobené jejich rukama, televize, auta, nábytek, všechno! Tak se snažíme o nápravu světa. Nadáváme, ale ten telefon, no ten holt mít musíme. Východisko neexistuje, nebo takhle, ano, možná vláda US a dalších řeknou, hej lidi, to nevadí, že bude iridium levné a bude všechno stát hrozně prachů, pojďme pomoct Africe a už tam nebudeme uměle vytvářet a podporovat nekonečné konflikty, ať ty děti netahají v dolech hlínu rukama a ať je tam nezabíjejí a neznásilňují, vyřešíme to a bude to lepší. A ostatní vlády si řeknou, super, to je boží nápad, navíc začneme opravdu hlídat, aby se lidem platilo, a nebudeme náš elektronický odpad odvážet do Ghany, kde se válí na zemi v pralese a vypadá to tam jako po válce ve vesmíru, ale budeme dělat věci správně. A pak to doopravdy začnou dělat. Tak pak se to změní. Jinak nikdy ne. A teď asi víte, co bude dál. Ano, zítra postřílejí v Súdánu nějaké děti. Vadí vám to? Tak vidíte.

Pri vašich cestách ste zažili stovky smutných i veselých príbehov, dotklo sa vás niečo osobne natoľko, že ste sa rozhodli pomôcť a dnes viete, že vaša pomoc má dlhodobý dôsledok?

Jednou jsem musel vlastníma rukama pohřbít malé dítě, protože o něj nikdo nestál. Bylo zbytečné a ani po smrti nikdo nestál o to, co s ním bude. Jsem jediný člověk na světě, který ví, kde leží, a když letím okolo, vždycky se tam zastavím a něco přinesu. Hračku. Drobnost. Aby vědělo, že nejsme takoví kreténi, jak se mohlo zdát. A co se týče pomoci, vykonal jsem za tu dobu hodně věcí, které věřím, že dávaly smysl a některé ještě smysl dávají, protože je stále podporuji, ale upřímně, nedělám to proto, abych o takových věcech vyprávěl. Pomoc není na prodej, ta se děje, takže co konkrétně dělám, nemám potřebu sdílet. Vím, že jsem docela dost lidem pomohl aspoň na malou chvíli se cítit lidmi. To jsou věci, na které jsem pyšný, ale zároveň do nich nikomu nic není.

Život v týchto krajinách je veľmi ťažký, najmä pre domácich, ako ste sa cítili v tomto prostredí vy, vraciate sa aj dnes do týchto oblastí a prípadne pociťujete a vidíte nejaké zmeny, či už k lepšiemu alebo horšiemu?

Celá Asie se velmi rapidně mění z hodiny na hodinu. Život tam nikdy lehký nebyl a ani nebude. Těch lidí je tam totiž tolik, že si to našinec umí jen mlhavě představit, Česká republika a Slovensko dohromady je jen jedno větší město, plivnutí do jezera. Pro ně se nic nemění. Mají to pořád stejně těžké, jen u toho teď všichni čumí do telefonu. V továrnách jsem s lidmi spal na zemi, v barvírnách v Pákistánu na střeše, v Indii venku pod hvězdami nebo u lidí doma. V Číně v kontejneru. Nevadí mi to. Raději jsem tam než v pětihvězdičkovém hotelu, ze kterého se o světě nic nedozvíte, ale všichni na Instagramu si v nich fotí zadky. Každá doba je k lidem nějakým způsobem krutá. Ale přesto jsem se na všech těch místech s těmi lidmi, kteří žijí na pokraji smrti dokázal pobavit, zasmát, dojmout a povídat si. Žil jsem s nimi, viděl je přicházet a odcházet a pracovali jsme bok po boku. Přes všechnu tu mizérii jsme se nad to nějak povznesli. Nevím, jak to dělají, ale takový je prostě život. Ať je sebehorší, všichni jsme rádi, že ho máme.

Na záver možno nejaké vaše zamyslenie, motto, aby sme neskončili úplne negatívne, týkajúce sa tejto témy.

Zlepšit svět můžeme pouze tím, že se budeme zajímat, studovat, cestovat, poslouchat a učit se. Dnes to sice není populární názor, protože lidé mají pocit, že umí všechno hned. A pak to tak podle toho vypadá. Svět tu není pro nás. Příroda také ne. Ona si vždycky dokáže poradit. Zejména bez nás. A jsem si celkem jistý, že to nebude trvat věčně a nějak si s námi poradí. Máme pocit, že jsme nedotknutelní jen proto, že se umíme množit jako švábi, ale historie už mnohokrát ukázala, že stačí jen chvilka nepozornosti a zmizí celé civilizace. A zmizí i ta naše. Namyšlená a nabubřelá. Nejspíš se dokonce zničíme sami. Je to v nás nějak zakódované. Ten koloběh je nekonečný. Tvorba a destrukce. Jedno bez druhého nemůže být. Proč? To nevím, ale vypadá to tak. Vždycky to bude půl napůl. Asi aby byly misky vah vyrovnané. Ani průser, ani pohoda. Takový je život. A to je docela dobrá zpráva pro celý svět:) Takže si ten život snažte trochu užít.

Zhovárala sa: Petra Adamcová
Fotografie: Rudolf Havlík